Vojtěch Hřebík, 2.A

Již dlouho se zajímám o vojenskou historii, a tedy samozřejmě i o první a druhou světovou válku. Téměř stejně dlouho přemýšlím, proč se dnešní přístup k těmto válkám tak liší. Přestože první a druhou světovou válku dělí pouhých dvacet jedna let, ta první, i přes nedávné sté výročí, upadá v zapomnění, zatímco druhá je stále intenzivně připomínána. Proč?

Je to zřejmě tím, že byly vedeny naprosto odlišným způsobem. Velká válka byla, přes veškerou krutost, válkou, ve které se střetávaly armády znepřátelených mocností, avšak druhá světová válka byla vedena totálně, tedy nejen proti armádě nepřítele, ale i proti jeho civilnímu obyvatelstvu. Události, ke kterým došlo během tohoto konfliktu, jsou tak zrůdnou demonstrací toho, čeho je schopna i zdánlivě civilizovaná společnost zmítaná však arogancí, pocitem křivdy či nadřazenosti a touhou po pomstě. Je dokonalou ukázkou toho, že i v dnešní civilizované době lze mistrovským využitím propagandy i slušné a často i vzdělané lidi přesvědčit, aby nejen věřili naprosto šíleným myšlenkám, ale podle nich i jednali.

Přímo strašidelným prvkem je také iracionálnost celé této války. Je známo, že Němci rozzuření ponižujícím Versailleským mírem chtěli rozpoutat válku s Francií, ve které viděli viníka celé situace, přesto je ale je neuvěřitelné, jak snadno se dali jedním šílencem strhnout do šílené války bez spojenců (tedy nějakých užitečných) proti celému světu. Další nepochopitelnou věcí je, že nikdo dlouho nedokázal nacisty zastavit či porazit a mnozí s nimi dokonce sympatizovali. Přestože před prvními vítězstvími Německo stálo na hliněných nohou, iracionální zločinná politická rozhodnutí nacistů jen provokovala celý svět a jejich způsob vedení války byl často naprosto stupidní (útok na Stalingrad, pomoc Italům v Řecku a Africe atd.). Navíc svými plány se nacisté nijak netajili, proto je zvláštní, že nikdo (kromě Německa a SSSR připravujících se na útočnou válku) nebyl na válku připraven.

Navíc, ať se nám to líbí nebo ne, válečné události nás také mnoho učí o lidské mentalitě. O tom, jak zhoubná může být ignorance vůči vznikajícím problémům či usmiřování agresora, které jen vyvolává jeho další ambice, o tom, jak krutí dokážou být ti, kdo slepě věří, ve spravedlivost své věci a ve své svaté právo, a o tom, jak snadno se z lidí sloupne tenká slupka civilizace.

Podle mě je naprosto nezbytné tyto události pravdivě připomínat a bránit hloupým a nebezpečným pokusům o jejich vymazání či překroucení, neboť jak známo, ten, kdo nezná vlastní historii, je odsouzen k jejímu opakování.