Julie Šimůnková, prima

Moje babička se narodila krátce po konci druhé světové války, ale její tatínek a maminka celou válku prožili a vyprávěli o tom mé babičce.

Moji praprarodiče byli za dob druhé světové války již svoji a žili ve Skřivanech. Měli pekárnu a prababička v ní spolu se čtyřmi pradědečkovými sestrami pekla chleba. Ten poté na kole rozvážely po okolí. Pradědeček byl jediný muž, který bydlel v pekárně, ale nepracoval zde. Byl sice vyučený prodavač, ale jezdil do Nové Paky, kde dělal v kanceláři ve zbrojovce. Byla to ale nebezpečná práce, protože dělníci dělali menší sabotáže výroby – dávali písek do strojů a kdyby se to stalo na stroji, za který měl zodpovědnost pradědeček, mohl by jít do koncentračního tábora anebo by ho Němci zastřelili.

Naštěstí se to nestalo, a praprarodiče takto žili do počátku roku 1945, kdy už byla prababička těhotná. Bohužel v tomto roce musel pradědeček jako dělník odjet do Německa do Stuttgartu. Pracoval zde i s jinými Čechy v továrně, kde jedli německý eintopf, což je polévka i hlavní jídlo v jednom.

Po pár měsících proběhl nálet, při kterém se podařilo skupině lidí, mezi kterými byl i můj pradědeček, uprchnout z továrny. Nejprve se schovávali na nádraží ve Stuttgartu, ale protože nic nejezdilo, museli jít domů pěšky.

Když se pradědeček dostal domů, zjistil, že Stuttgart byl vybombardován. Ale on měl jinou starost, musel přes barikády odvézt prababičku do Nového Bydžova. Protože se ve zdejší porodnici 2. 6. 1945 narodila moje babička.