Eliška Rysková, sexta

Původně jsem chtěla psát o něčem jiném, ale myslím, že osud mého prapradědečka a naší rodiny je zajímavější a důležitější nejen pro mě, ale i pro naše dvojměstí.

František Bilík se narodil v roce 1891 ve Zlechově u Uherského Hradiště jako nejstarší syn středního sedláka. Vystudoval gymnázium a střední hospodářskou školu s maturitou.

Poté byl odveden do rakousko-uherské armády, kde díky svým znalostem a organizačním schopnostem dosáhl téměř okamžitě nižších velitelských hodností u 91. pěšího pluku. V letech 1914-1915 bojoval nejprve na srbské a dále na ruské frontě, kde byl zajat a vězněn. Když v Rusku vznikly Československé legie, vstoupil do tamního 2. jízdního pluku (později přejmenovaného na Sibiřský pluk), kde postupem času dosáhl hodnosti nadporučíka a také řady vyznamenání. V Rusku bojoval a absolvoval sibiřskou legionářskou anabázi.

Po návratu do Čech se stal důstojníkem jezdectva armády Československa. Sloužil v Hodoníně, poté v Olomouci, v Praze byl na Ministerstvu obrany přednostou jezdeckého oddělení, taktéž v Praze v Dejvicích velitelem Jezdecké válečné školy a v roce 1935 byl jako plukovník jmenován velitelem 5. dragounského pluku ve Staré Boleslavi.

Po obsazení Československa Němci byl však nucen opustit armádu a předat pluk okupantům. Jelikož byl veliký vlastenec, voják „Masarykovec“ a poctivý člověk, aktivně se zapojil do odboje proti okupantům v Obraně národa, která sdružovala především místní bývalé důstojníky v čele s generálem Josefem Bílým. Gestapo však tuto organizaci nakonec odhalilo a většinu členů pozatýkalo (mezi nimi i Františka Bilíka). Prošel útrapami Pečkova paláce (Pečkárny), Terezína a věznice Plotzensee v Berlíně.

Dne 5. 10. 1942 byl odsouzen lidovým soudem v Berlíně za předsednictví Judr. Freislera („nejhoršího německého soudce“) k trestu smrti.

Poprava byla vykonána 16. 3. 1943. Jeho manželce, Marii Bilíkové, přišel dokonce účet za popravu, a to včetně spotřebovaného provazu, jak tehdy velely německé předpisy a jejich pověstná nelítostná až absurdní „důkladnost“ (brutalita).

V roce 1945 byl In Memoriam vyznamenán „Československým válečným křížem 1939“ a jmenován brigádním generálem.

V našem dvojměstí je stále připomínán. Na brandýském zámku má s ostatními hrdiny trvale vystavenou vzpomínkovou vitrínu, ve Staré Boleslavi je po něm pojmenovaná ulice, kde naposledy žil a kde má též pomník s pamětní deskou. V nedávném hlasování obyvatel našeho dvojměstí o nejvýznamnější osobnost patřil mezi 20 nejvýznamnějších.

Smrt mého prapradědečka však nebyla poslední příšerná věc, která se naší rodině v těch letech stala. V červnu téhož roku zemřela prapradědečkova starší dcera Vlastimíra (které v té době bylo pouhých 20 let) na záškrt. Praprababička a její druhá dcera Marie byly vystěhovány do pronájmu v menším domku ve Staré Boleslavi. Dceři Marii nebylo umožněno studovat na střední škole a byla pracovně nasazena na lesní práce. Rodině snížili příděly lístkového systému na potraviny a ošacení, tudíž byla odkázána na potravinovou výpomoc od příbuzných z Moravy.

Do osvobození v květnu 1945 to nějak přečkala. Když do jejich ulice vjeli Rusové, dcera Marie se schovávala na půdě kvůli nebezpečí ze znásilnění Rusy. Rusové si půjčili kolo, které nechala opřené o plot, a bezstarostně se projížděli ulicí tam a zpět, zvonili na zvonek a vypadali, jako by kolo viděli poprvé v životě. Praprababička a její dcera se bály nejen o své životy, ale i o to, aby jim Rusové kolo neukradli.

Ani v pozdější době normalizace to pro mou rodinu nebylo lehké, ale to už je jiná historie.

Cítím vztek a smutek při pomyšlení na poslední roky prapradědečkova života. Četla jsem dopisy, jež psal z vězení své ženě a dětem, prohlížela si fotografie a několikrát jsem byla dojatá až k slzám.

Cítím zlost na lidi, kteří ho uvěznili, jistě mučili a nakonec rozhodli o časnějším konci jeho života.

Můj prapradědeček, František Bilík, byl statečný, houževnatý, pracovitý, přísný a velmi vlastenecký. Bez mrknutí oka položil svůj život za vlast. V posledních chvílích svého života cítil smíření s Bohem navzdory rozhodnutí o jeho osudu.

I podle jeho vlastních slov „odešel tak, jak žil, s láskou ke svým nejmilejším, s láskou k Bohu a s láskou k vlasti.“

A já jsem hrdá a cítím pýchu na to, že je právě on mým předkem.